Jak se o nás píše a co si kdo o nás říká
Návštěvní kniha

Hnízdo na nitkách

, Cirk-UFF Trutnov, 23.9.

„Nádherné představení, dcera nadšená. Hlavně, že se mohla zapojit do děje a pak si vše ještě vyzkoušet." J.M.

Na dech 

Městské divadlo Varnsdorf 2019

„Mega cool show, pecka, naprostá." Kuba ZŠ Edisonova

Půlnoc v pohraničí

Rajhrad, 2.8.

„Silné, pravdivé, na tu dobu by se vážně nemělo zapomenout." I.H.

1+1=2-1

DS Chodov Praha 2016, 3.6.

„Působivé, dojemné. Pochopila jsem její pocit opuštění a osamělosti." P. H. 

Mezi námi

13.12.2016 

V rámci festivalu Divadlo bez bariér, který se v říjnu 2016 konal v ostravském Divadle loutek, jsem měla možnost zhlédnout ojedinělou inscenaci Mezi námi, v níž se odehrává příběh osamění dcerky příliš zaměstnaných rodičů. Protagonisté obdivuhodně "vypráví" děj tancem, ladnou a zručnou manipulací s bílou otvírací deskou, která podle postavení či uchopení znázorňuje střechu domova, stěnu, otevřenou knihu apod. Pro diváka je to příjemná cesta vlastní fantazií. Představení je beze slov, plné na sebe navazujících pohybových motivů, barev, videoprojekcí a vše je podtrženo hudebním doprovodem. Pro mě i pro sedmiletou dceru to byl velmi sugestivní zážitek, neboť každý tam našel sám sebe - dospělý své vzpomínky na dětství, dítě sobě vlastní svět snění a her, který je v současnosti přehlušován, vtěsnáván do módních škatulek a redukován do prožitků skrze technické vymoženosti. Představení však nepůsobí jako kritika stávajícího světa, jen nás vede k zamyšlení, brouzdání vzpomínkami a vlastní fantazií, k návratu k základním principům našeho života, jako je domov, rodina, potřeba někam patřit a sdílet prožitky. Byť příběh předkládá tato silná životní témata a staví je očividně do protikladu k přáním a potřebám osamělého dítěte, nejsou zde žádní antagonisté a děj se nijak nevyhrocuje, jen plyne dál za doprovodu obrazových a hudebních motivů a východiskem se stává "vlněné pojítko" k babičce a přátelům.

Je to skutečně krásné plynutí ve vlnách vlastní fantazie. Mezi námi diváky bylo příjemně, odcházeli jsme s pocitem souznění, jakoby nás čísi něžná ruka pohladila po tváři a my se po rozsvícení světel zase probudili do dospělosti. A děti odcházely s radostí, že se zapojením do děje a tvořením domečku mohly stát součástí příběhu, kterému bez složitých úvah spontánně rozuměly, protože byl alespoň částečně jejich vlastní. Jana Pálková, pedagog, historik a filolog